evžen hilar              verše
 
     
            próza    
  M E N U     M Y A S T H E N I A   G R A V I S        
             
  HLAVNÍ  STRÁNKA    
       
  POVÍDKY            
         ► MYASTHENIA  GRAVIS            
               
               
 
           
             
     
 
       
           
           
               
                 
       
Překlad názvu povídky, v níž v odlehčeném tónu popisuji svá vyšetření. znamená "těžká svalová slabost" a označuje nervosvalovou chorobu, charakterizovanou abnormální slabostí a únavou po běžném svalovém vypětí. Příznaky nemoci jsou poklesávající oční víčka, dvojité vidění, pohybové obtíže, neschopnost žvýkat a polykat a v nejvíce život ohrožujících případech porucha funkce dýchacích svalů. 
       
               
               
               
               
               
               
          Onemocnění spočívá v narušeném předávání podnětu z nervu do svalu a může jej vyvolat stres, očkování, nevhodné léky, onemocnění štítné žlázy, časté choroby a infekce.         
                 
                 
                 
                 
        Žádná z příčin, startujících toto onemocnění, vyjma stresu, se u mne nevyskytuje. Moje choroba byla spuštěna trvalým tlakem, jemuž jsem nakonec podlehl. Bezprostředně po jednom soudním jednání jsem ochrnul a dva dny poté padl k zemi ("sametové?" totalitě současné, soudní moci bude věnována zvláštní stránka).         
               
               
               
               
          Svou myastenii gravis
od soudů jsem dostal gratis
       
                 
       
 
       
                   
                 
        Kardiologický původ mého kolapsu byl řadou vyšetření vyloučen a lékař konstatoval, že jeho příčina je nervová. Protože se tato nepříjemná příhoda již neopakovala, nevěnoval jsem tomu dále pozornost a na věc brzy zapomněl.         
               
               
               
          Zpět k lékařům, kterým se jinak obloukem vyhýbám, mne po čase znovu přivedla událost, kdy jsem při jízdě na kole upozorňoval kamaráda na překrásné, převislé růže, které tvořily nádherný, živý plot jedné zahrádky. Hned nato jsem jimi projel a zjistil, že jejich krása, tak, jak to nezřídka v životě bývá, má i druhou, odvrácenou stránku. Růže mne „políbily“ a já vypadal, jako bych právě přišel z fronty z 1. linie ...         
                 
       
       
               
               
               
               
        Pozor růže        
                 
                 
         
Už prý to mám spočítané
       
          skončím nejspíš v Motole        
          až si jednou rozbiji        
          svoji držku na kole        
                 
       
 
Co se skrývá pod značkou?

Znáš hru, kdy jsou zespodu pod uzávěrem lahví skryty obrázky, které střádáš a pak v naději na výhru kamsi posíláš? Také zde je pod některými značkami, či obrázky občas něco schováno, co trochu, někdy skutečně jen přeneseně, alegoricky souvisí s textem, anebo se značkou. Na rozdíl od prodejců jsem ale já korektní a mohu ti předem slíbit, že v této hře opravdu nic nevyhraješ.
       
                 
                 
                 
                 
        KŘIŽOVATKY
A ZNAČKY ŽIVOTA
       
               
               
                 
                 
      Vyšetření, viděná zpod přivřených víček      
           
           
           
           
             
     
     
           
           
           
           
           
             
        Po nemilé příhodě s růžemi jsem samozřejmě nejprve směřoval na oční. Tady mi doktorka změřila oční tlak a zkontrolovala oční pozadí. Lékařka vyslovila názor, že mé zhoršené vidění patrně způsobují oční víčka, která mi padají. Bylo třeba zjistit, jaká je toho příčina. Proto mne poslala na specializované oční oddělení a současně na neurologii pro vyloučení případné myastenie, jejíž typickým a obvykle i prvním, zjevným příznakem bývají právě padající oční víčka.        
               
               
               
               
               
               
         
 
       
                 
                 
                     Nervové                             Oční specialisté        
                 
     
 
         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Při vstupu na oddělení na mne padla tíseň. Vybavilo se mi, že mojí hospitalizací na neurologické klinice, kde jsem dnes poprvé, soudkyně odůvodnila svůj rozsudek už dávno. Tehdy jen svým výmyslem. Konečně jsem tedy zde.        
               
               
               
        Tady na mne doktorka hned vyrukovala s víc, než prastarými triky, které nejspíš používají odjakživa asi všichni psychiatři.         
               
               
        "Přeložte si lehce jednu nohu přes druhou ...".        
        "Zavřete oči a sáhněte si prstem na špičku nosu."        
        "A teď druhou rukou."        
        Jak malé děcko, i já, dědek nad hrobem, jsem se snažil splnit všechny její úkoly, jak jen jsem uměl nejlépe. Snad jsem se i obával, abych nedostal nějakou špatnou známku, nebyl kárán, či nedostal za trest 100x doma napsat :         
               
               
               
        "Budu bez odmlouvání plnit příkazy doktorky
 Budu bez odmlouvání plnit příkazy doktorky
 Budu bez odmlouvání plnit příkazy doktorky
 Budu                  .........................                    
". 
       
               
               
               
               
       
Pak chtěla, abych sledoval očima její prst, kterým mi nejprve šmejdila před ksichtem, aby jej nakonec vyzdvihla kamsi vysoko nad mou hlavu. S ohledem na to, že já seděl a ona stála a že jsem si nesměl natočit celou hlavu, což by podle mne nejspíš celou věc snadno a nekonfliktně vyřešilo, nebylo v mých možnostech na její prst dohlédnout. Po chvilce mého úsilí a obrovského nasazení, kdy jsem se snažil doktorce, seč jen bylo v mých ubohých, lidských možnostech, vyhovět, se mi z očí samovolně vytvořil prostoroplošný útvar, vzdáleně připomínající Möbiuv list a zčásti pak snad něco, jak by možná mohl vypadat dvojitý Gordický uzel s pojistkou. Ani při největší snaze a zatnutých zubech, kdy jsem s nimi určitě koulel zdatněji, než chameleon se strabismem, jsem však své oči více zkroutit nedokázal a její prst, píchající snad už do kumulonimbů, ke své lítosti neviděl. No uznejte, jsem snad nějakej šnek s "parůžčím" periskopem?
       
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
                 
        Už zase je ve mně ta vzdorovitost.         
        NE !!          
        Budu bez odmlouvání plnit příkazy doktorky.        
                 
          Když doktorka zjistila, že na její prst nedohlédnu, posunula jej o něco níž, na okraj mého zorného pole. Pokud by však tuto změnu někdo pokládal za vstřícný krok, mýlil by se. Za vším stála jen obyčejná ženská marnivost. Bylo jí prostě líto, že na její, ještě nezaschlým acetonem vonící, pečlivě pěstěný prstík s čersvé opilovanými a nalakovanými nehtíky nevidím.        
                 
       
 
       
                 
                 
                 
                 
                 
        Je jasné, že když jsem se musel dívat dlouho na její vztyčený prst, že mi padala víčka. To by padala každému i kdyby měl její ruku přímo před očima. Úplně stejně, jako když jsem v mládí povinně se školou navštěvoval ruské filmy, na které by jinak dobrovolně nikdo nešel ani kdyby dostal "volňáska". Copak někoho zajímá čumět furt na nějakej, blbej, vytrčenej prst?         
               
               
               
               
               
       
 
         
          Podle mne začala úplně ze špatného konce. Nic, co by upoutalo moji pozornost na delší dobu, mi však bohužel nenabídla. Možná byla svatá.         
                 
                 
                 
                   
        Myslím, že by se nepochybně našly o dost zajímavější objekty, na které bych se vydržel dívat určitě mnohem déle. Pár štěpných nápadů, které by mohly vyšetření velice příjemně oživit, bych tu měl, jejej! Škoda, že to se mnou nezkusila. Jsem si jist, že by se ukázalo, že mi vlastně vůbec nic není. Nicméně je možné, že by na mne nebezpečná choroba mohla chtít zaútočit někdy v budoucnu a proto by podle mne bylo jistě správné chodit na pravidelné kontroly. Čím častěji, tím lépe. To, aby se případná nemoc mohla podchytit v samém zárodku. U této nemoci je to prý totiž velice důležité.        
               
               
               
               
               
               
               
               
        Doktorce však vůbec nešlo o to, prokázat, že mi nic není, ale naopak, že mi něco je. Tedy evidentní presumpce viny. A taky se už rozhodla, co mi je.         
               
        Snad psala nějakou rádobyvědeckou práci a chtěla si na mně vybudovat svoji profesní kariéru, neboť se mi pak stále snažila vsugerovat, že mám dvojité vidění, což si nejspíš vyčetla v nějaké lékařské brožurce, co se občas válí u kontejnerů. Řekl jsem jí, že dvojitě nevidím, ani když se vracím nad ránem z hospody. Že jsem si raděj hubu nezalepil žvejkou! Nevěděl jsem, že k diagnóze, kterou pro mne doktorka vybrala, dvojité vidění patří a tečka.         
               
               
               
               
               
               
          A páníček si troufá vidět jen jednou! A nejen to, ale místo toho, aby o tom decentně pomlčel, on se s tím ještě chlubí na veřejnosti! To by bylo, aby nám tady čerstvý nemocný, který zatím vůbec neví, jak má jeho nemoc vypadat, který si o ní ještě nic nepřečetl a který dokonce ani neví, že je nemocný, dělal bordel v teorii a našprtaných přednáškách! Jednou má vidět dvakrát a to se taky bude dodržovat! Žádný nový móresy tady nikomu trpět nebudeme! Ať si klidně vidí jednou třeba u sebe doma, tam je to koneckonců jeho věc a nikomu to nevadí. Sem, na posvátnou půdu věhlasné kliniky, nám tohle ale tahat nebude!        
       
       
               
               
               
               
               
               
        Jednoduchá podélná čára,
jak bych ji podle doktorky
měl vidět.
       
               
               
                 
                 
        Takže s mým, pouze jednoduchým viděním jsem si vůbec nepomohl a situaci si dost zesložitil.        
               
       
 Doktorka, jako posedlý maniak, se své myšlenky nechtěla za žádnou cenu vzdát a když se k vytčenému cíli nedostala přímo, začala na mne zkoušet všelijaké finty a špeky, na které jsem jí ale neskočil. Namátkou zde vzpomenu např. dotazy, jaká znám siamská dvojčata, zda jsem někdy viděl dvojitou duhu, jak vypadá dvojitý, odpíchnutý Rittberger, kolik uvidím hruštiček, když mi na dlaň dá jednu a k ní pak přidá ještě jednu atd.         
               
               
               
               
               
               
               
               
               
       
Využil jsem práva nevypovídat a nasadil svůj přirozený, nechápavěpřiblblý úsměv. Měl jsem však trochu obavy, aby mne nepředisponovala ke svým kolegům na psychiatrii a abych zbytek svého života nestrávil v Bohnicích "Mezi ploty". To bych se nejspíš dostal z bláta do louže.
       
               
               
               
               
                 
                 
                 
                 
          Psychiatrická léčebna        
                 
        Protože to nešlo po dobrém a průhledné triky doktorky na mne nezabraly, došla jí nakonec trpělivost a přitvrdila.        
               
                 
       
Nejprve mne zkusila zmrazit kostkou ledu. Kolik lidí už tohle zlomilo! Mne ale ne. Stejně, jako soudruzi z Gulagu, i já jsem, po svém otci, který prožil velkou část okupace jako partyzán na Slovensku, proti chladu odolný.         
               
               
               
       
 
       
                 
          A tady je můj tatík za mlada, ještě s plnovousem. Byl to ale fešák, co? Však mu také nadbíhaly Yettice ze širokého okolí. A že to u nás není žádná sranda. Některé to mělyi přes tři osmitisícovky.        
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Můj otec na 2. svátek vánoční
 (26.12.1960)
         
        Prodej vánočních řetězů        
        Vždyť, kdyby si doktorka přečetla knížku Eugenspiegel, ani by se o něco takového nepokoušela a zbytečně se neztrapňovala. Jen zde pro ilustraci uvedu dva úryvky, zachycující mé dětství, které se k tomuto jejímu (v mých očích směšnému) snažení vztahují.        
               
               
               
               
       
První je z povídky Luďka Přikryla "Kamarád Evžen" a popisuje období,
které jsem prožil ve vojenském městě Litoměřice, na soutoku Labe a Ohře.    
       
               
                   
                 
        Což o to, na letní výpravy se docela těšil, ale zimní výcvik malého naháčka doháněl až k slzám, které na zem dopadaly již v ledovém skupenství. Dokud bylo Labe zamrzlé, byly ranní cesty do města otcovi pro cigarety celkem snesitelné. Bosé nožky se tu a tam po ledu zvesela sklouzly, ale plavat mezi krami v ledové vodě s denním tiskem mezi zuby, bylo skutečně hodně náročné. Nebýt soustavného otužování v otvorech, které otec vysekal do ledu, mohl by třeba i nastydnout.        
               
               
               
               
               
       
 
         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
           Kresba: Vladimír Šubert        
        Na Evženovu rozcvičku se ve svých kožíšcích chodily dívat paničky ze širokého okolí a kdyby se nebály vyndat ruce ze štuclu, aby jim neomrzly, hrozily by zaťatými pěstičkami. I drsní chlapi věnovali cvičícímu chlapci soucitné pohledy. Jen velitel zdejší vojenské posádky, která měla v případě světového konfliktu dobýt a obsadit Grónsko, hřímal na nádvoří kasáren :
"Přeci se nedáte zahanbit tím malým klukem. Všichni do trenýrek!"
Po chviličce váhání změkl:
"
Tenisky si můžete nechat!" ....
       
               
               
               
               
               
               
               
               
               
                 
        Aby obrázek o mém původu a z něho odvozeného vztahu ke chladu byl úplnější, uvedu zde i něco o své matce.        
               
       
       
               
               
               
               
        Stezka pro kamzíky, šerpy,        
        Svatební foto rodičů matky a yeťťátka v doprovodu rodičů        
                   
        Úryvek z povídky Luďka Přikryla "Mater incerta - matka nejistá" pojednává o tom, kterak ke mně přišla má druhá matka, Yettice.               
               
                 
                   
     
 
  "Čí to je?"
"Moje!"
"Kdes ho vzala? Vždyť váží aspoň deset kilo,
  to mu bude skoro rok."
"Vyhrabala ze sněhu, ty chytrej."
"Jak vyhrabala ze sněhu, vždyť by muselo být zmrzlé."
"Byla lovit. Usnula. Měla sen. Najdi dítě ve sněhu. Probudila se. Celá pod sněhem. Kousek dolů s kopce tiše brečí zasněžené dítě. Vzala. Zahřála. Přinesla. Moje!"
       
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
           Kresba : Vladimír Šubert        
                 
                   
       
       
               
               
               
               
        Na své nejútlejší dětství vzpomínám rád. Bydleli jsme v krásné, prostorné jeskyni 2+1 se vchodem otočeným na jih. Při monsunech byl náš byt vybaven dokonce sprchovým koutem, což nám sousedé z blízké Makalu myslím i trochu záviděli. Posezení na veliké terase před jeskyní nám nabízelo nádherný výhled do údolí.         
               
               
               
               
          Nedaleko pod námi, tam, kde končí oblast věčného ledu, bylo možno při procházce spatřit už i lišejníky a někde dokonce i zpod sněhu vykukující kvítečky těch nejzvědavějších skalniček. Hluboko pod nimi, ale to vím již jen z vyprávění mého otce, já tam nikdy nebyl, jsou prý krásné chrámy, třepotají se jakési modlitební praporky a točí se modlitební mlýnky. Nezapomenutelné byly podvečery při západu slunce, kdy jsme v kruhu rodinném seděli na naší terase a pokud se otci podařilo ulovit nějakého toho sviště, bylo to někdy spojeno i s romantickým grilováním.        
               Foto: Oldřich Karásek        
       
 
       
                 
                 
                 
                 
               
               
               
               
               
       
 
       
                 
                 
       
Jednou se znenadání na naší terase ocitl jakýsi horolezec. Pozvali jsme milého hosta na oběd a protože k nám návštěvy opravdu moc často nezavítají, vyštrachal dokonce otec v jakémsi tmavém koutě naší jeskyně ukrytý kanystřík s fridexem, který si šetřil jen pro ty nejvzácnější příležitosti. Po slavnostním obědě s přípitkem pak matka horolezce posunkovou řečí požádala (já tehdy ještě mluvit neuměl), zda by byl tak laskavý a vyfotil nás spolu. Horolezec byl skutečně velice ochotný, ale jako napotvoru mu tehdy zamrzla u jeho foťáku závěrka. Škoda. Nebýt téhle smůly, měl bych milou vzpomínku na svoji matku. Takhle, ke své lítosti, žádnou fotografii, kde bych byl společně s ní, nemám a tak i vy se budete muset spokojit pouze s kresbou Vládi Šuberta, která jediná mi mé první, nesmělé krůčky na ledu stále připomíná. 
       
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
        K nejbližším kamarádům jsem to měl přeci jen dost daleko. Abych si měl s čím hrát, udělal mi otec pěknou houpačku. Byl to šťastný nápad, protože jsem se tím nejen hezky zabavil, ale jak jsem se houpal nad propastí, mohl jsem si postupně zvykat na pohyb ve výšce. Lano otec našel na jedné své výpravě, když byl obstarávat potravu pro rodinu. Viselo ze skály kamsi dolů a tak si kousek uřízl. Říkal, že je to lano mluvící, protože jak jej přeřízl, tak prý strašně křičelo, než jeho spodní část zmizela kdesi v hlubině. Směrem nahoru však ještě zbylo lana, pro hezkou houpačku, dost. Nevím čím to je, ale na mne lano zatím nepromluvilo ani jednou.        
     
 
         
               
               
               
                 
             Pozor Yetti        
                 
       
 
       
                 
                 
                 
         Přikázaný směr
padání horolezců
       
               
                   
        Mohu říct, že i když jsem byl před naší jeskyní dost často sám, smutno mi nebylo nikdy. Jako každej kluk v mém věku, i já si vždy nějakou tu zábavu našel. Klouzal jsem se po sněhu, stavěl všelijaké, srandovní sněhuláky, vyráběl záhraby, ale ze všeho nejraději jsem uvolňoval laviny.         
               
               
               
               
       
Moc se mi líbilo, jak se s rachotem řítí dolů a jsou stále větší a větší. Někdy k tomu stačilo trochu zadupat, či jen lehce prstíky nožky popostrčit kouli od sněhuláka za okraj naší terásky. Jak se překulila, rozeběhla se zvesela dolů, stále se nabalovala a zvěšovala, až už to nebyla koule, ale veliká řeka sněhu, která tekla za obrovského rachotu, silnějšího, než když se otec na mne rozzlobí a hubuje mne, až kamsi do údolí. Byl jsem z té podívané vždy úplně u vytržení. Co jen tomu tam dole asi říkali? Líbilo se jim to taky tak moc, jako mně? Nevím, nikdy jsem se to nedozvěděl. Možná vypadá ta lavina odspoda úplně jinak, než odsud. Kdo ví.
       
               
               
               
               
               
               
               
               
       
 
       
               
               
               
               
                   
                 
               
       
 
Přednost horolezců
   lezoucích nahoru
    před slaňujícími
       a padajícími
       
                 
                 
                 
                     Soutěska        
        Na naší terasu občas spadnou věci návštěvníků hor a nezřídka jsou docela užitečné. Mačky používáme jako maličký rošt na griování, čelní lampičkou mne někdy, když se zaberu moc do hry, volá matka k večeři, na stanu sjíždím po sněhu a dolů to na něm opravdu krásně frčí, ledovcové skoby a karabiny mi posloužily k upevnění mé houpačky a na kyslíkové bombě, na níž si obkročmo sednu jako na raketu, mohu bezvadně sáňkovat. Ze všeho největší radost mi ale udělal nádherný cepín, který asi někomu vypadl. Jak já jsem si s ním vyhrál a kolik krásných ledováků jsem pak vysekal do stěny svého dětského pokojíčku! To už je ale velice dávno. Od té doby se ledopády posunuly o pěkný kus do údolí.        
               
               
               
               
               
               
               
               
               
                 
       
 
         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                   
                 
        Tak to bylo něco z mého dětství. No a teď, když už všechno tohle víte, si představte, že mne někdo chce omráčit trochou chladu a myslí si, že z toho snad padnu na zadek. Sami vidíte, že nějaká, pitomá kostka ledu se mnou ani nehne a je jasné, že dosti naivní pokus doktorky byl již od samého počátku odsouzen k nezdaru. Spíše ona mohla při něm, při troše neopatrnosti, snadno umrznout, či se, v tom lepším případě, ocitnout na oddělení popálenin.         
               
               
               
               
               
               
          Když doktorce konečně došlo, že ani  tudy cesta asi nevede, získal jsem trochu času na jakýsi "time out", protože si pak dost dlouho po svém "zmrzlinářském" experimentu, při němž vystřídala několik kapesníků, oplachovala na kost zkřehlé, zmodralé ruce pod horkou vodou. Až mi jí chuděrky bylo líto.        
       
 
       
                 
                 
                 
                 
                 
        Po chvíli přemýšlení se rozhodla pro další, vyzkoušený a u většiny lidí v minulosti dobře zabírající prostředek a vstříkla mi do žíly "injekci pravdy", která mi měla rozvázat jazyk.         
               
               
     
 
  Bohužel si však neuvědomila, že se od dob minulých již mnohé změnilo. Ano, tohle poměrně spolehlivě fungovalo za 2. světové války. Ale dnes, kdy již malé děti, kterým se tlačí ven první, mléčné zoubky, ráno snídají krupicovou kaši, posypanou namísto kakaa, či čokolády, drogama a těm, co již chodí do školy, starostlivá maminka ještě balí pár jointíků na svačinu, aby snad v průběhu vyučování nestrádaly absťákem a nepřinesly pak z důvodu nenadálé krize organizmu pětku, má tento, skutečně zastaralý postup, pramalou naději, že uspěje. Když jsem doktorce (spoléhajíc se na to, že má dobře vyvařené jehly) nastavil i druhou ruku a požádal ji, aby by mi cákla trochu i tam (to, abych pak létal rovně) pochopila, že i zde narazila.         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
       
       
               
               
               
               
                 
                 
        Na okamžik se mi zazdálo, že mé vyšetření (anebo vyšetřování?) snad skončilo. Doktorka byla celá bledá a znatelně se chvěla. Tik na levém oku a mimovolné stahy tváře také o ničem dobrém nevypovídaly. Působilo to na mne, že je asi nervově trochu labilnější, možná přetažená. To nejspíš dělají ty dlouhé směny. Na doktory toho nakládají moc. Určitě by bylo dobré, kdyby se na ní koukl nějaký doktor, nejlépe specialista. Třeba některý z kolegů. Potichu si počítala do sta a já čekal, co se bude dít.         
               
               
               
               
               
               
               
       
V duchu jsem jí povbuzoval: "No tak se přeci vzchop!". Snad to pomohlo. Nakonec se opravdu silou své nezměrné vůle a díky svému pevnému odhodlání prosadit svoji pravdu přemohla, šoupla do sebe dva meprobamaty a můj výslech po chvíli mohl pokračovat. Opravdu si získala mé sympatie a obdiv.        
               
               
               
               
               
               
        Trochu jsem se podivoval tomu, proč stále ještě na mne nevytáhla pro výslechy téměř nezbytnou a tolik osvědčenou lampu, kterou by mi svítila do očí, abych vyměkl. Myslím si, že by to určitě už dávno udělala, ale patrně byla v té době v opravě a tak jsem se lampy dočkal až na očním oddělení. Tam se však ještě dostaneme. Nyní se raději vrátíme rychle zpět za naší neuroložkou, abychom ji nenechali příliš dlouho čekat. I tak už má nervy dost pocuchané.        
               
               
               
               
               
               
        Aby doktorka získala nade mnou početní převahu, kterou mne možná chtěla zastrašit a také, aby se mohla s někým v náročném a vyčerpávajícím výslechu střídat a trochu si odpočinout, zatímco na mne bylo třeba tlačit nepřetržitě, pozvala si na pomoc jakousi docentku a přinutila mne si lehnout. Z přednášek psychologie si totiž ještě pamatovala, že člověk, který má oči výše, než ten, s kým mluví, je vnímán svým okolím, jako osoba v nadřazené pozici a má, již jen z tohoto svého postavení, navrch.          
               
               
               
               
               
               
               
        Nakonec si každá stoupla z jedné strany, aby ve mně vybudily pocit obklíčení a začalo peklo. Střídaly se v útoku, každá jednu větu a já nevěděl, čí jsem, ani na kterou stranu se mám dívat. Jako na Wimbledonu. Smeče, prohozy, loby, sem tam i nějaké to prasátko. Abych neudělal nějakou chybu, či snad dokonce dvojchybu, raději jsem neříkal vůbec nic  ...         
               
               
               
               
               
     
 
         
             
             
             
             
             
             
                 
             
             
             
             
             
        "Čím dříve nám řeknete, co chceme slyšet, tím dřív to budete mít za sebou" ... "Takhle zbytečně trápíte sebe i nás" ... "Už dávno jste mohl být doma" ... "Vidíte, nejste" ... "A můžete si za to jen Vy sám, nikdo jiný" ... "Nám tady za to platí a musíme tu být stejně, ale co Vy?" ... "Přemýšlejte chlape trochu!" ... "My to nikde nebudeme říkat, že to víme od vás" ... "Koneckonců my to stejně víme a můžeme vám to i prokázat, ale chceme to slyšet od vás" ... "Pořád nic?" ... "No, vidíme, že jste stále ještě nějaký zatvrzelý"  ...  "Jste sám proti sobě" ..."My máme dost času"  ...  "Jak myslíte"  ....  "Tak tedy znova ......".         
               
               
               
               
               
               
               
               
        Možná, že kdybych měl v zubu jedovou ampuli, už bych ji rozkousl. Nebyla tam, jen kousíček masa z hovězího guláše, a jazykem, který mi tam neustále šmejdil, ne a ne jej vystrkat ven. Sám sebe jsem povzbuzoval "Vydrž!". Jako špión, vycvičený v KGB, jsem dál zarytě mlčel. Nic ze mne nedostali. Nic na mne nemají. Nikoho jsem nezradil. Ano, obstál jsem!         
               
               
               
               
               
        Na chvilku si doktorka odeběhla se vyplakat, ale stále to ještě nezabalila. Každý ví, že vyčerpaný, unavený člověk psychickému tlaku vzdoruje hůře. A věděla to i ona. Aby mne zlomila, přikázala mi zůstat v pozici, která vůbec nebyla odpočinková,  .....   a pak další a další, s jasným cílem, rychle mne unavit, oddělat.        
               
               
               
               
        Například jsem musel držet, jako potrestaný školák, na natažených rukou pravítko. To mi ale ani v nejmenším nevadilo, protože toto byl za mého mládí ten nejobvyklejší trest neposlušných dětí a tak jsem byl na to dobře vyškolen. Od svého mládí jsem navíc ještě zesílil (hlavně myslím v pase, či snad někde kousíček nad ním)         
               
               
               
               
       
 
       
        Zákaz vstupu plnoštíhlým        
                 
                 
       
a tak bez problémů udržím třeba i pravítko logaritmické, s nímž jsem denně cvičil při svých studiích na ČVUT. Pak jsem se musel opírat o imaginární opěradlo, které za mnou ve skutečnosti nebylo (to se učí mimové na DAMU). 
       
               
               
               
          Můj, cyklopuťáky se synem vytrénovaný, zocelený organizmus však i toto s nadhledem vydržel. Vždyť kolik jen hodin jsem proseděl u piva v zahradních cyklohospůdkách na hrubě otesaných lavicích bez opěradel! A tak ani toto moji mysl nikterak nerozleptalo.         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Věřím tomu, že kdyby doktorka zaskočila do nemocničního bufíku pro kartónek pivínka v plechu, či ještě lépe někam pro točené do džbánku, vydržel bych v její ordinaci na diagnostickém, nemocničním lůžku bez opěradla až do večera. A možná, jestli by měla 24-ti hodinovou službu, i déle.        
               
               
               
               
          Hypochondrovu zkoušku (pacientská obdoba Hippokratovy přísahy) jsem tedy bohužel na oddělení neurologie, přes veškeré vedení doktorkou, kdy mi napovídala, jak jen to šlo, na první termín nesložil. Doktorka byla dost posmutnělá, že jsem její vstřícnost nedocenil a tomu, aby mne nacpala do šuplíčku s diagnózou, který již měla pro mne tak pěkně vypulírovanzý a nachystaný, se tak moc, zuby nehty bránil.         
       
 
       
                 
                 
                 
                 
        Hippokratés        
                 
                 
        Přestože ani nyní neuspěla, své utkvělé představy se držela, jak zakousnutý buldok, zarputile dál. Bylo jasné, že je z mého neúspěchu, který potažmo dopadal na ní, nešťastnější, než já sám. Vypsala mi hned dva opravné termíny a poslala na další, specializovaná vyšetření.         
               
               
               
               
       
Když jsem opouštěl její ordinaci, jen mezi dveřmi jízlivě poznamenala: "Tam už se ale s Vámi nebudou mazlit v rukavičkách, jako já. Ti Vás budou vyslýchat jinak. Však Vy se ke své diagnóze ještě sakra rád přiznáte!" Asi věděla o čem mluví a mně pak celou cestu domů vrtalo v hlavě, zda mohou doktoři vytáhnout z rukávu ještě nějaké další, vyslýchací eso. Už vím, že mohou ... 
       
               
               
               
               
               
       
 
         
                 
                                                                                    Nemocniční okruh        
        Tak jsem se dostal na další vyšetření, jejichž účelem je zjištění mého opotřebení, objektivní posouzení celkového technického stavu a specifikování podmínek a omezení mého, dalšího používání. V krajním případě, pokud bych se ukázal být nezpůsobilým pro další provozování,  pak odebrání dokladů, povolujících mi zatím pohyb na veřejných komunikacích (mimo ústav) a mé vyřazení z provozu…        
               
               
               
               
               
       
 
         
                 
        Puzzle Harlekýn
Každý člověk je složen
z tisíce malinkatých dílků
         
                 
                 
        Po prvním neúspěchu se oddělení neurologie již přestalo spoléhat na mne a začalo si můj úspěch u zkoušky zajišťovat vlastní cestou. A tak mi byl vzápětí na to do indexu zapsán ještě termín další - to už byl děkanský. V tu chvíli jsem již začínal tušit, že zkoušku složím i kdybych se k ní nedostavil. Přesně podle mého zjištění, postaveného na dlouhodobým sledováním doktorů. To se řídí jednoduchým pravidlem:
Člověk, který vstoupil do špitálu, nesmí jej opustit zdravý - jen jako pacient.
       
               
               
               
               
               
               
               
                 
     
 
         
                 
                 
                 
                 
                 
        Na toto vyšetření jsem byl poslán pro zjištění stavu mého brzlíku o němž je známo, že má s myastenií spojitost.         
               
       
Ač jsem se snažil svým časným příchodem své vyšetření co nejvíce urychlit, na řadu jsem se z důvodu akutnějších případů, z nichž jeden byl úplně malý kojenec, dostal naopak později. 
       
               
               
               
                 
                                                         Děti mají samozřejmě přednost.        
                 
        Na CT (nezaměňujte si to prosím - jako to dělají internetové vyhledávače - s ČT) odhalí moderní medicína na vašem těle vše, o čem jste vůbec neměli nejmenší tušení a spokojeně si do té doby žili jako ostatní, zdraví lidé. Odcházíte z CT a jste náhle jednou nohou v hrobě. A proto :  "Neraduj se předčasně ze světla, které vidíš na konci tunelu - kdoví co to tam svítí."         
               
               
               
               
               
         
       
                 
                 
                 
                 
                 
       
Vyšetření je založeno na prozáření a aby tkáně byly na snímcích vidět, musí se do těla nejprve „napustit“ kontrastní látka, kterou podrobně popisuji v povídce Na Homolce. 
       
               
               
               
       
 
         
                 
                 
                  Zákaz vjezdu vozidel        
                          Na Homolce přepravujících kontrastní látku        
        Když do mne chtěl doktor vpravit tuto tekutinu, přes řadu pokusů, kde jsem si nejprve vzpomněl na Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy (zde tedy ruky) a posléze zjistil, že kapes, ani rukou už tolik nemám, neuspěl. Tvrdil mi sice, že se mu tohle stává „tak nejvýš jednou za deset roků“ a že je jinak na to docela dobrej, ale paní, která předtím z CT vylezla, na to moc nevypadala, anžto z ní všude visely fáče a zprvu jsem ji pokládal za mumii, která právě utekla z hrobky. Když jsem se jí nejprve zdvořile zeptal, neměla proti vyfocení žádné námitky a tak se sami můžete přesvědčit, že jsem ani moc nepřeháněl.        
               
               
               
               
               
               
               
               
         
       
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Doktor se nakonec poníženě s prosíkem obrátil pro pomoc na sestru. Já mu na to řekl, ze jsem si myslel, že to tak dopadne, protože, podle mne, baby píchají stejně lepší. Nevím, do které sexuální skupiny si mne pak zařadil, ale byl pak ke mně takový, nějaký jiný. Z důvodu mých padajících víček, která mne k lékařům přivedla, jsem měl oči zavřené a tak ani nevím, co se pak kolem mne dělo. Jen slyším jeho milý, chlácholivý hlas s nímž mne uklidňoval a snažil se vše vysvětlit kontrastní látkou: „Teď ucítíte takové teplo a to se Vám rozlije všude po těle … “. A skutečně. Náhle jsem byl zaplaven pocitem, jako bych se koupal v teplém, Golfském proudu a měl jsem upřímnou radost, že mne má konečně někdo rád. Ale mýlil jsem se. Jeho vztah ke mně trval jen do té doby, než dosáhl svého. Hanebně mne pak opustil a já zůstal zase sám.         
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
        A nejen to. Poté do mne ještě navíc pouštěl záření frekvenčního spektra celé řecké abecedy a zatímco mne postupně "krájelo" na tenké biftečky, jaké by ani šetrný kuchař v naší hospodě, proslavený svými „papírovými“ řízky v šestiobalu nevyrobil, on sám se zbaběle schovával, přikrčen kdesi za kdovíjak silnou, olověnou stěnou.         
               
               
               
               
       
Místo něj na mne z mrňavého, nade mnou umístěného reproduktorku mluvil jakýsi uniformně odcizený, ženský hlas, který už zdaleka nebyl tak přívětivý, jako hlas mého doktůrka a direktivně, tak jak to všichni známe od svých manželek, mi udílel pokyny, kdy mám dýchat, nedýchat, dodýchat, nadechnout, vydechnout, zdechnout...         
               
               
               
               
               
                 
                 
       
Po vyšetření na CT jsem byl ještě objednán na oční. Letěl jsem, jak drak, protože jsem tam měl být dopoledne a mé vyšetření na CT, jak jsem už zmiňoval, se poněkud opozdilo.         
               
               
               
               
       
Proto jsem se cestou ani nezastavil někde na maličkém gáblíku,
ač jsem již v té době šilhal hlady. 
       
               
               
                 
              (na CT musíte přijít nalačno)        
                 
                 
                 
     
 
         
                 
                 
                 
                 
                 
        Své obětavosti jsem po třech hodinách, strávených v čekárně, začal upřímně litovat a docházelo mi, že jsem velice pochybil.         
               
               
        Dlouhodobá čekárna Můj, psími suchary, vyráběnými pro českou, důchodcovskou elitu zhýčkaný žaludek, čím dál, tím důrazněji a hlasitěji protestoval. Zatímco mi jedna skupina pacientů, která se mnou, ke své nemalé radosti musela společně sdílet ničím akusticky nerozdělenou prostoru čekárny, stále neomaleněji dávala najevo, že jsem si „patrně spletl oddělení“, neboť tady je oční, ta druhá na mne hleděla s neskrývaným uznáním a zbožnou úctou, protože mne pokládala za skvělého břichomluvce.        
               
       
 
       
                 
                 
                 
        Před vstupem do čekárny
se doporučuje,
pro případ, že by vás
zde zastihlo stáří,
mít sepsanou závěť.
       
               
               
               
               
       
 
       
             
             
             
        V okamžiku, kdy jsem se už chtěl rozjet domů pro spacák a cestou si koupit svou snídani, oběd a začínal jsem tušit, že i večeři v jednom, jsem byl přeci jen pozván do ordinace. Na oddělení byla fůra lidí a všichni na něco čekali. Zejména pacienti. Pacient v překladu znamená trpělivý a tady je to skutečně existenční nutnost. A tak, pokud jsi sem nepřišel s bílou hůlkou, můžeš tu vidět pacienta a za dvě hoďky stojí na úplně stejném místě … a čeká.         
               
               
               
               
               
               
        Mezi tím vším chodí primář, na každém uchu jeden mobil, rozhoduje o převozu vzdálených pacientů, o platbách a fakturách za cestu, udílí všem pokyny, co a jak mají dělat, trpělivě učí své mediky, uklidňuje pacienty, vyšetřuje a nejsem si jist, zda ještě nemá někde vedle rozdělanou jednu, či dvě operace ....         
               
               
               
               
       
 
Tady už nikdo nepředbíhá. Myslím si, že posun kolony pacientů vpřed nelze lidskými smysly, ba ani přesným policejním radarem vůbec zaznamenat.        
        Nepředbíhej,        
        nepomůžeš si        
                 
         
 
       
                 
       
 
         
             
          Tak, jako v časoprostoru nekonečného vesmíru a jeho galaxií, kde se vzdálenosti měří světelnými roky, ani zde časové úseky, měřené pouhými hodinami, vůbec nic neznamenají.         
                 
        Parkoviště        
        s parkovacím kalendářem        
                 
        Když pacient odchází z vyšetření, bývá nezřídka plyn, elektřina, chleba atd. za úplně jinou cenu, než když do nemocničních chodeb vstupoval, jeho mobil, který byl hitem a výkřikem nejmodernějších technologií, je již natolik výběhovým typem, že jej žádný bazar nepřijme ani do komise a zažloutlé stránky novin, s nimiž přišel do čekárny, sdělují informace, o nichž se jeho vnoučata, která zatím ještě neviděl, učí v dějepisu. Za dobu jeho vyšetření proběhlo několik občanských válek a politická mapa světa se zcela změnila. Spojené Státy se po hospodářském úpadku rozpadly a v Brdech, na místě bývalého radaru, začíná opět houbařská sezona.         
               
               
               
               
               
               
               
               
        Světovým jazykem je čínština a kdo jí nezná je odsouzen na periferii všeho dění …          
     
     
           
           
           
           
        Ach tak, promiňte, zase jsem se zapomněl. To jsem se naučil během své letošní, prázdninové stáže na očním, ale protože vám nejspíš asi tato vynikající studijní šance nebyla poskytnuta a možná byste mohli mít se čtením přeci jen ještě trochu potíže, tak se prozatím zase raději ohleduplně vrátím k vaší mateřštině ...        
               
               
                 
                 
        Setkání v nekonečnu        
               
                   
         
                                                 Nekonečno značíme ležatou osmičkou.
       
                                                           Tuto navrhli Zelení        
                   
                   
          Jednou znaven po noční        
       
zašel jsem si na oční        
        řekli mi že oční        
        má termíny roční        
                   
          Pravil jsem jak Kozina        
          sestřičce té hodné        
          věřím že se sejdeme        
          do roka a do dne        
                   
          Těším se až rok uplyne        
       
rád bych potkal zas tu slečnu        
        vylétl až nad oblaka        
        vznášel se s ní v nekonečnu        
                 
        Vlétli bychom mezi hvězdy        
        a propluli mléčnou drahou        
        a pak mlčky ruku v ruce        
        prošli spolu noční Prahou        
                   
             
       
 
U oční doktorky, která se mne ujala, jsem se vyšetření marně bránil argumenty, že na pozadí se mi dívala jiná doktorka ze stejné oční kliniky před dvěma týdny a že se mi za tu dobu asi moc nezměnilo.         
                 
                 
                 
     
 
             Jiné nebezpečí        
          Já nevím, co na tom mém pozadí všechny baby mají ... a navíc ani nenabídly nějakou tu reciprocitu, jak by se slušelo a patřilo ... no já už stejně vidím tak špatně, že bych jej mohl považovat za něco úplně jiného. Snad, kdybych si vše, jako pan Kopecký (který si zrak ve filmu Limonádový Joe poničil pošilháváním do cizích karet) trochu osahal ...        
                 
                 
                 
                 
                                          Hostinec
                   s dámskou obsluhou
       
               
                 
                 
                 
        Jak jsem shora uvedl, můj výslech na neurologii skončil neúspěšně, což přikládám, alespoň částečně, tomu, že nervové oddělení nebylo vybaveno vyslýchací lampou. Zde, na očním však tento handicap neměli a tak to tu bylo úplně o něčem jiném. Pokud mluvíme o zdejší vyslýchací pomůcce, tak ten výraz "lampa" je v daných souvislostech přinejmenším, dosti matoucí, protože tu o vůbec žádnou lampu nejde. Jejich zařízení je vysoce výkonné, laserové dělo, které jste snad mohli zahlédnout maximálně tak v scifi filmech o hvězdných válkách. Jeho účinek je svým energeticým dopadem horší, než pohled Bystrozrakého s odvázaným šátkem. Do nemocnice se dostalo po jeho uvolnění při přezbrojování armády. A musím přiznat, že to tu s ním ale opravdu umí. Jsem si jist, že po několika hodinách svícení do oka bych v naději, že pak bude můj konec rychlý, přiznal i to, že jsem Bin Ládinova matka.         
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
       
         
        Velice účinný model lampy,
v profesním žargonu známý jako "Profesor Horák",
či zkráceně, též jako "Fufik". Dodává se samostatně,
anebo v cenově zvýhodněném balíčku "Mydlář".
       
               
               
               
                 
        Na očním, na rozdíl od neurologie, samozřejmě směřovali k úplně jinému přiznání. To je logické, protože se na škole učili o očích a že má tělo ještě i další části nevěděli. Zcela přirozeně tedy pracovali s tím, co umí a kde si byli v kramflekách nejjistější. To je v souladu s mojí teorií, že člověk má tu chorobu, k jakému doktorovi vleze. Každý z doktorů hledá samozřejmě jen v oblasti, kde to zná a kde může něco najít. Je to stejné, jako s houbaři. Málo naplat, když je někdo ve svém lese, kde má svoje místečka, na košíku se to nakonec pozná. Nemůžete asi čekat, že vám urolog najde tuberu (tedy když na něj nebudete moc chrchlat), mám však zjištěno, že každý z doktorů si nakonec na vás to své najde. A tak jediná šance člověka, jak zůstat relativně zdravý, je, jak jsem již zmiňoval na začátku, všem doktorům - ať už je to MUDr., JUDr., anebo PhDr. (pudr?) - se obloukem vyhnout.         
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
         
       
                 
                 
                 
       
Vyhni se obloukem        
        Doktorům se raděj vyhýbej. A jestli snad už k němu musíš, nechoď k žádnému čičmundovi, ale zkus jít aspoň k nějakému trochu známějšímu.        
               
               
               
        Stará léčebná technika "pádlování", o jejíž původ se vedou spory. Jedna skupina jej přisuzuje americkým indiánům, druhá pak hledá počátky v Číně.
Pro první variantu hovoří Mayovky. Proti pak to, že May v Americe nikdy nebyl, Stříbrné jezero, jak se ukázalo, je v Plitvici a profláklo se i to, že Vinetou je Francouz.
Druhá varianta se zdá být věrohodnější, neboť je spolehlivě doloženo, že porculán na kánoích vodáci převáží dosud.
       
               
               
               
               
               
               
               
        Když již nyní z předchozího vákladu víme, jak člověk k té které nemoci přijde a že jeho diagnóza rozhodně není žádná náhoda, ale že si ji každý z nás sám zásadním způsobem ovlivňuje a předurčuje, můžeme věc postavit i obráceně a své znalosti využít. Pokud tedy jste trochu takoví ti bolístkáři, máte třeba rádi, když vás někdo opečovává a už jste se holt jednou rozhodli, že chcete být nemocní, nic proti tomu, ale vyberte si aspoň nějakou lehčí, jednodušší nemoc.         
               
               
               
               
               
               
        Jestliže tedy opravdu chcete být nemocní, jste již nezvratně rozhodnuti s něčím marodit a nikdo už vám to nerozmluví, doporučoval bych třeba ortopedii, nebo něco takového, odkud máte šanci vyváznout a co se vám relativně rychle zahojí. Nejvýš tak šest neděl a máte zase klid. Sádra vás také nebude nijak omezovat v pravidelném doplňování tekutin, na které jste zvyklí a ani lékař vám v zásadě nic moc zakazovat nebude ... a když budete mít štěstí, dostanete jen ortézu, takže budete mít možnost se občas trochu opláchnout a nebude vás to tak svědět.         
               
               
               
               
               
               
               
        Nechoďte na internu, protože tam vás nic dobrého nečeká. Tedy kromě mé hodné dcery, která se, patrně v nějaké své slabší chvilce, nechala rovněž naverbovat do bílé armády přisluhovačů smrti. Na interně na vás mohou najít kde co. Musíte si také uvědomit, že budete muset projít všelijakými, leckdy velice nepříjemnými vyšetřeními (klasik by zde řekl: "My nesmíme ani naznačovat") a navíc tady akutně hrozí, že vám nakonec ještě nějakou vážnou nemoc opravdu najdou a pak byste na ní mohli i umřít. Takhle je to totiž vždycky - najdou člověku nemoc a pak na ní umře.         
               
               
               
               
               
               
               
       
To je zajímavé zjištění a byla by jistě škoda zůstat jen při něm a bez povšimnutí jej jen tak přejít.

Položme si nyní otázku, jak to vlastně s doktory a smrtí je. Mají něco společného?
A pokud ano, co? 
       
               
               
               
               
                 
                 
                 
        Máme zjištěno, že na jedné straně pracuje Smrt,
až na to, že se občas někde trochu zakecá,
celkem poctivě a zodpovědně.
       
               
               
               
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Na straně druhé však zde určité signály možné spolupráce Smrti a doktora
nepochybně existují ... 
       
               
               
       
 
         
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                 
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                 
        Nedošlo v rámci úsporných opatření a různých rekvalifikací v průběhu času ke sjednocení těchto dvou velice blízkých povolání? Není zdravotnicví určitou obdobou rozvědky, kde vlastně stejně nikdo neví, pro koho dotyčný pracuje? Není snad dokonce shora uvedený snímek jedinečným dokumentem, zachycujícím založení České lékařské komory ???         
               
               
               
               
               
        K seriózním, definitivním závěrům se vzhledem k rozsahu, který máme k dispozici, nejspíš nedopracujeme. Pokusíme se však našemu cíli alespoň trochu přiblížit a roušku, skrývající tajemství doktorů, malininko poodhrnout. Ve snaze o maximální objektivitu se vyhneme spekulacím a vyjdeme jen ze všeobecně známých, axiomatických faktů a doložených skutečností.        
               
               
               
        Jestliže by zde žádný vztah mezi doktory a smrtí nebyl, rozložení pravděpodobnosti mezi dvě možnosti, a to že umřete bez doktora, či s doktorem, by bylo rovnoměrné a ukazovalo by shodně na pravděpodobnost 0,5. Předpokládejme nejprve, že je to tak. Zjistíme-li, že toto neplatí, znamená to, že ani náš předpoklad nebyl správný a že souvislost, či propojení doktorů a smrti tady nějaké je. Tento postup při dokazování platnosti, či neplatnosti něčeho matematika označuje jako "důkaz sporem". Když vyjdeme ze vzorku velké skupiny lidí, můžeme říci, že námi zjištěný výsledek má již statisticky významnou vypovídací schopnost.         
               
               
               
               
               
               
               
               
        A jak to tedy je? Jaká je realita? Kde se to dozvíme?         
        Domnívám se, že je velice přesně podchyceno, jakým procentem v životě  lidí doktoři předcházeli smrt, či u ní dokonce přímo asistovali. Doktoři, kteří jsou u toho, to samozřejmě vědí. Je však logické, lidské i omluvitelné, že pokud toto číslo nemluví aspoň trochu v jejich prospěch, tak se s ním asi moc před ostatními nechlubí, neboť nelze vyloučit, že by pak mohli přijít o svá zaměstnání. Od doktorů se z těchto důvodů realitu rozhodně nedozvíme. Abychom k něčemu došli a ve věci se posunuli, budeme tedy nejspíš nuceni vyjít z vlastních zdrojů informací.        
               
               
               
               
               
               
               
        Začnu u sebe. Z mého, bezprostředního okolí umřeli v péči doktorů všichni. Z toho, co je mi známo od lidí, s nimiž se stýkám, vyplývá, že je tomu tak i v drtivé většině všech ostatních případů. Tohle už nemůže být náhoda. Korelační analýza by nepochybně potvrdila, že souvislost mezi lékařskou péčí a úmrtností je zcela evidentní a koreluje velice vysoko. Statistika, jestliže by se ji troufl někdo zveřejnit (není mi však známo, že by se tak kdy stalo), by byla nepochybně alarmující - většina lidí umírá v péči doktorů. Jen málo lidí umírá z těch, kterým doktoři nic nenašli. Snad jen těch pár šťastlivců, o nichž se dozvídáme z černé kroniky, nějaká ta válka, přestřelka v Gruzii, či pásmu Gazy, pumový útok, spadlé letadlo, Kenedy, Johanka z Arku, Seneca, Romeo s Julií, Desdemona, Vávra od Maryši, Maryčka Magdonova  ....... Je však třeba vědět, že z celkového počtu jde jen o nepatrný, procentuelně zcela bezvýznamný zlomeček lidí.         
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
        V naprosté většině všech případů však umírají nevinní lidé, kterým doktoři sdělili, že mají nějakou nemoc a kteří se pak, na základě této informace, nechali od nich léčit.        
               
        Zde se automaticky vnucuje otázka - jak je to možné? Jak k tomu dochází?         
               
        Podíváme-li se na jednotlivé případy a vzájemně si je porovnáme, zjišťujeme, že standardní scénář je prakticky vždy stejný. Mechanizmus, jakým se člověk dostává od života ke smrti, bychom mohli popsat asi takto :        
               
               
               
        Na počátku je zde zcela zdravý člověk, kterého, dejme tomu, trápí nějaká blbost. Někde ho pořád něco tlačí, svědí, píchá, podloubává, tu a tam mu někde při rychlejším pohybu lupne, občas se maličko cestou do schodů zadýchává, či se musí trošíčku zkroutit, když si chce zavázat tkaničku u bot a proto se předtím musí pořádně, zhluboka nadechnout a zavazovat rychle. Abychom se vyhnuli obecnosti, konkrétně například u mne jsou to nyní padající oční víčka, která mi poněkud ztěžují jízdu na kole po úzké pěšině.        
               
               
               
               
               
               
               
          Takovému člověku se v tu chvíli postaví do cesty nějaký doktor, který se z ničeho nic, bůhvíjak vyloupnul na scéně. Prostý člověk, který se potřebuje vykecat a tím si trochu ulevit a podělit se o svůj problémek s někým, se lékaři se svým neduhem svěří. Doktor člověku naznačí, že by ho jeho trápeníčka mohl zbavit a přesvědčí dotyčného, aby se stal jeho pacientem. Ten, ve slepé důvěře a bezmezné úctě k titulům na vcelku neškodně a na první pohled poměrně korektně vypadající nabídku doktora přistoupí. Možná i proto, že mu najednou začne být líto, že celý život, jako blbec, platil nemocenské pojištění, které vůbec nikdy nepotřeboval a nevyužil. A tak se začne tzv. "léčit". V krátkém čase se u něj objeví zdravotní problémy, které dříve neznal a o jejichž existenci neměl ani tušení. Tyto potíže zcela převládnou a na původní, malicherný neduh dávají vbrzku úplně zapomenout. Stav dotyčného se postupně zhoršuje a nakonec umře.         
        Pohádka o Jabloňové panně        
         v doktorském provedení        
       
 
       
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Ničeho se nebojte        
        teď máte mne        
                 
                 
                 
        Tím smluvní vztah mezi doktorem a jeho pacientem končí, neboť pacient již není dále schopen svým závazkům vůči doktorovi dostát, čímž porušil smlouvu a doktor, který si potřebuje udržet úroveň příjmu z kapitace, protože již složil horentní zálohu za zájezd do Thajska a ty Bahamy ho letos dost finančně vyčerpaly, si za dotyčného začne hledat náhradu.        
               
               
               
               
               
     
 
           
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
                   
        U lidí, kteří se stali pacienty, na časové ose jejich života zcela shodně nacházíme, že naprosto ve všech případech doktor vždy předcházel smrt. Ani u jediného pacienta se doposud nezjistilo, že by tomu bylo naopak, či že by zde lékař nebyl přítomen.         
               
               
       
Všechny případy si jsou podobné, jako vejce vejci 
       
               
                   
          POZOR        
          V každém vajíčku může číhat doktor !        
          Je nebezpečnější, než žloutkový cholesterol.        
                 
        Nejdříve je tu doktor a pak smrt, nejdříve doktor a pak smrt, doktor-smrt ... Kolikrát jen už se tohle opakovalo a až teprve já jsem si toho povšiml a tuto spojitost dokázal popsat. Ano, je to tak a musíme v sobě najít tu sílu konečně si to přiznat :        
               
               
               
        příčinou úmrtnosti jsou doktoři        
               
        Toto důležité a zcela zásadní zjištění by mělo každého vést k vážnému zamyšlení a přehodnocení způsobu uvažování a rozhodování. Chceš k doktorovi? Ano, jen si klidně běž. Ale pak se nediv a nestěžuj si! Proč si proboha myslíš, že podepisuješ souhlas s tím, co s tebou doktoři chtějí dělat a že bereš na sebe všechny důsledky jejich jednání?! Oni to velice dobře vědí a právě proto ten podpis po tobě požadují. Tak to už jednou pochop a ksakru vezmi tuto tvrdou realitu, jíž jsi ty sám očitým svědkem, konečně na vědomí!!        
               
               
               
               
               
               
               
       
Tak to vidíte. To, k čemu my se tady vědecky a lopotně dopracovali, děti, zejména ty nejmenší, které neumějí ještě ani číst, ani psát a někdy ani mluvit, vytuší ihned. Mají lepší oči a té kosy si povšimnou okamžitě. Nelze se tedy divit, že když uvidí bílý plášť, s nímž se jim kosa automaticky pojí, hned brečí. My starší holt už ty oči takové nemáme.
       
               
               
               
               
               
          Vypozorované zjištění        
          Na skrytým fotoaparátem pořízeném snímku vidíme, že doktorova kosa se nalézá právě v místech, jako byl u neuroložky výstražně zdvihnutý prst. Poněkud pozdě mi dochází, že její vztyčená ruka měla právě kosu přede mnou zaclonit. Jestliže se při rozhovoru díváš lékaři do očí, jak tě to učil Gutt-Jarkovský, můžeš tu kosu, která je jen kousíček stranou, také velice snadno přehlédnout. Nenech se zmást jeho libovým úsměvem. Statistika je neúprosná.        
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
       
 
         
          Dej si pozor na "Kosí bratry"!        
          To máme dnes ale kosu, co?        
        Eéééééj , Máte pravdu, kolego.        
         ta moja kosa dobre kosí ... Pacient nám přestal vyhřívat sál.        
        Matematika, přesněji její část "logika", tuto jednosměrnou závislost nazývá implikací. Symbolický zápis našeho vztahu by mohl vypadat asi nějak takto :        
               
               
                 
         
=>
       
                 
                 
        <=>
Jen pro úplnost doplňuji, že kdybys nepodepisoval u doktora, že za výsledek jeho zákroku přebíráš zodpovědnost ty a důsledky jeho pokusů  by dopadaly zpětně na něj, pak by šlo o vztah zvaný ekvivalence a znaménko by se nám změnilo takto :


To bychom pak ale nejspíš byli brzy bez doktorů a kdo by nás potom léčil? A kdyby nás nikdo neléčil, tak by nás tu za chvilku bylo jako v Číně a byl by tu hlad a přišla by sem energetická krize. A to by taky nebylo dobrý. Když nejsou války, je třeba populaci regulovat jinak. A k tomu právě slouží doktoři. Podíváme-li se na věc takto, musíme (ať už se nám to líbí, anebo ne) připustit jejich nezpochybnitelný přínos pro lidstvo. Bylo by zajisté nanejvýš nevděčné a nespravedlivé jim tuto jejich mamutí zásluhu na stabilizaci počtu obyvatel upírat.
       
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
        Tak to bylo několik mých, obecně platných, empiricky získaných, lékařských rad, ale vraťme se zas zpět na naše oční, kde se můj výslech, zatímco já se tady vykecávám, chýlí již patrně ke konci. Tak si honem pospěšmě, abychom to nepropásli ...         
               
               
               
               
        Pozdě! Zase pozdě!! Přišli jsme s křížkem po funusu. Právě skončil. V poslední době opravdu nic nestíhám. To bude nejspíš tím stářím. A prý to už lepší nebude.        
               
               
        No nazdar, jak se tak na sebe koukám, ty mne tu pěkně vyrychtovali! Takhle je to po výslechu vždycky. Jako bych právě vylezl z Petschkárny.         
               
               
        Tedy řeknu vám, že to vyšetření na očním        
       
 je pěkná pecka
                                         Už také vím, jak vzniká        
                                                   efekt červených očí         
                 
                 
                 
        Díky poměrně razantnímu postupu ze mne na očním přiznání nakonec dostali, ale protože jsem po jejich výslechu vůbec neviděl, nemohl jsem jim ho podepsat a tak jim nakonec vlastně k ničemu nebylo. Pokud by to s výslechem na očním nepřehnali, mohl bych teď mít úplně jiné onemocnění, než mám a udělali by mi plastickou operaci víček, která může problém taky na čas vyřešit. Ani si už nevzpomínám, kdy se mi do mých očí tak dlouho a upřeně někdo díval naposledy.        
               
               
               
               
               
               
        Abych lékaře potěšil (přestože oni mne svými nekompromisními vyslýchacími metodami nijak nepotěšili), vytiskl jsem pro ně pár svých básniček, které souvisí s jejich profesí.         
               
               
          Na básničku  "Šedý zákal" primář hned reagoval tak, že „rulandské může“ a v jeho očích to hned zajiskřilo ... pro tuto variantu vývoje situace jsem však nebyl nachystán. Tiché povzdechnutí a smutný, zasněný pohled primáře mi dal hned najevo, že by lahvinku neodmítl ... koneckonců na otvírání lahví dobrého vínka, či bouchání špuntů šampaňského je myslím skutečně brzo.         
       
 
       
                 
                 
                 
                 
        Pozor        
        jihomoravský mlžný opar        
                 
         
      ORDINACE
       
                 
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                Zákaz vstupu pacientů,
              přicházejících
       s prázdnýma rukama.
       
                 
                 
        Živou diskuzi jsem u odborníků vzbudil, když jsem jim sdělil, že se po pití alkoholu mé vidění zlepšuje, na což primář, který to nejspíš dobře zná z vlastní zkušenosti, reagoval tak, že je to normální. Poté, co na něj jedna z doktorek, či spíše šlo o medičku, neustále dotírala přidrzlými dotazy PROČ, vysvětlil jí, že se tím rozšiřují cévy, což zlepšuje prokrvení.         
               
               
               
               
               
       
 
Snažil jsem se pak na doktorce vyloudit předpis na trochu čistého, lékařského lihu, když jí primář jasně řekl, že mi to pomáhá, ale neuspěl jsem. Tak budu muset holt chlastat zase za svoje. Pacient to má u nás opravdu těžké.         
                 
                 
                 
                 
        Bar        
        Špatná hospodářská situace, či nesprávně postavená smlouva se zdravotní pojišťovnou asi nemocnici nedovoluje předepisovat léky, které pacientům pomáhají a nutí lékaře dělat s pacienty věci, které jim sice nepomohou, ale na chvíli je uklidní tím, že se jim někdo věnuje a snad na čas, než poznají, že je to všechno úplně na prd, naplní klamnou nadějí na zlepšení.        
               
               
               
               
               
        To, že lékaři, kteří mají nejspíš všelikým šetřením svého ekonomického oddělení svázané ruce a člověku moc nepomohou, je vidět i z rozhovoru, který jsem vyslechl, když jsem měl „rozkapávané“, zavřené oči. Šlo o rozhovor lékařky s pacientem, který po mnoha návštěvách doktorů a všelikém léčení prohlédl. Ovšem bohužel pouze v přeneseném smyslu slova, tedy že si toto uvědomil. Spíše by tu snad byl vhodnější obrat, že to konečně „prokoukl“ i když i to je spojeno s koukáním a tak je vlastně také trochu zavádějící. Vidíte, pořád je to všechno o vidění. Zde je tedy ten rozhovor :        
               
               
               
               
               
               
               
               
         „Tak jak je Vám po operaci?“        
        „Je to horší.“        
        „To tak někdy bývá, že se operací nezlepší úplně všechno.         
           Něco se ale zlepšilo, ne?“        
        „Ne, vůbec nic se nezlepšilo. Všechno je horší.“         
        „No, všechno snad horší není, co?“        
        „Úplně všechno.“        
        Při této příležitosti jsem si vzpomněl na velice starou epizodu, kdy se má dcera Dáša, když ještě byla malá a maminka ji strašně čímsi rozčílila, na mámu nahněvaně obořila: "Jdi mi z očí !!". Pak jí to přišlo, vzhledem k obrovskému vzteku, který na mámu měla, přeci jen stále dost slabé a tak se poopravila: "Jdi mi z mých blbých očí !!!!".         
               
               
               
               
        A zde je rozhovor primáře s doktorkou,
který jsem opět vyslechl se zavřenýma očima.
       
               
         „Pane primáři, tady máte u pacienta v jedné zprávě dioptrie 4 na 6        
           a v druhé 10 na 12. Co mám tedy napsat?“        
        „Napište 10 na 10“        
        „?“          
        „Ono je to stejně jedno. Napište 10 na 10“.         
                 
       
Už vím, že deset dioptrií je tak maximum, co se předepisuje, protože těžší brýle stejně nikdo nechce nosit a říkal jsem si, že těžké brýle s odlišnými dioptriemi by možná ještě navíc pacientovi pokřivily nos. To vnímání okolního světa se zavřenýma očima je skutečně jiné. Člověk si musí leccos domyslet a rozvíjí to představivost ...  Např. jakési tiché ťukání naznačovalo, že buď z vyšetření konečně odchází pacient s bílou hůlkou, kterého jsem viděl v čekárně, či někde vedle, možná, hrají medici kulečník s očima pacientů, u nichž se operace nezdařila. A možná to mohlo být i úplně něco jiného. Zavřené oči mi nedovolily zjistit, o co vlastně šlo. Snad, až budu slepý déle, budu už zdroj různých zvuků odhadovat lépe.
       
               
               
               
               
               
               
               
               
               
                 
        Tak sakra dávejte trochu pozor, kam vám to lítá!        
        Podívejte, tohle jsem našel pod stolem.        
       
 
         
                 
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
                 
                 
                 
          Když jsem odcházel od očařů, bylo půl páté. Na tomto oddělení jsem tedy strávil plných 6 a půl hodiny. V součtu s vyšetřením na CT, kam jsem přišel ráno, to byla celá jedna „směna“. Nejen, že jsem neviděl na mobil a nemohl si přečíst zprávy, které mi během dne došly, ale neviděl jsem skoro vůbec nic.         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Byl jsem na tom stejně, jako ten pán, co si šel rozčílený stěžovat k řediteli naší slavné sirkárny Solo Sušice, že mu, když škrtal, úlomek síry, který odlétl ze sirky, vypálil oko. Ředitel na to:         
               
               
       
 
"Ano, o problému víme. Měli jsme tu pár takových, politováníhodných případů. Příčina je již objasněna. Že Vy jste škrtal k sobě? To musíte takhle, od sebe" … a vypálil mu to druhé.         
                 
                 
                 
         
       
                 
                 
                 
                 
        Od nového roku patrně dojde ke kvalitativnímu skoku sirek, neboť jejich výroba zde končí a přesunuje se do Asie. Bambus je oproti zdejším dřevinám levnější, neláme se a na rozdíl od šumavských hvozdů roste velice rychle a rovně. Mohli by tak v budoucnu ke každému balíčku zápalek vždy hned přibalit i bambusovou, slepeckou hůlku         
               
               
               
       
 
K domovu jsem se dostával velice pomalu a postupovat kupředu bylo pro mne dost obtížné i riskantní, protože tím, že jsem měl skoro úplně vyřazený zrak, musel jsem se spoléhat především na sluch. Použití čichu je totiž v Praze prakticky vyloučeno a může vám pomoci pouze při nejhrubší orientaci, např. pro stanovení přibližné pozice magistrály, či některých, jiných, významných bodů vaší trasy.
       
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Pruh pro zrakově postižené
Umísťuje se zpravidla uprostřed, aby špatně vidící řidiči mohli silnici "šněrovat", což ostatní účastníci silničního provozu musí respektovat
a vozidlu slepce
jsou povinni dát přednost.
       
       
       
               
               
               
               
        To také vysvětluje, proč jsem se nejprve místo domů, dostal při svém bloudění v kruhu omylem do hospody.         
       
 
       
         
 
       
                                               Ještě vydrž,
                                     záchrana je blízko
       
               
        Chodí pešek okolo           
        Nakonec jsem to ale dokázal. Byl jsem rád, že jsem doma a myslel si, že mám to nejhorší za sebou. Opět jsem se mýlil. V noci přišla bouřka a blesky byly pro mne po tom očním vyšetření jako dýky, které mi naštvaný Tyfon vrážel do očí. Hlavu jsem zavrtal do všech polštářů, co mám doma. Po odchodu mé bývalé manželky Kateřiny to ale stále nestačilo. Je jich tu prostě málo ...        
               
               
               
               
               
         
       
                 
                 
                     Stěhovací služba        
                 
                 
     
 
           
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Vyšetření probíhá tak, že do vás lékař pouští elektrické pulsy a sleduje, co to s vámi udělá. Předtím si zjistí vaši výšku z níž patrně usuzuje na to, kolik toho ve vás elektrony musí nachodit, než dojdou ke kabelu s označením VÝCHOD.        
               
               
               
          Klub košíkové        
         
                               Zákaz vstupu osob,
       
                                         jejichž výška je nižší,        
                                         než vyznačená mez.        
                 
       
Pootevřené okno s protaženým, silným kabelem dávalo tušit, že elekrická energie se dostává do ordinace přímo z tramvajových trolejů.        
               
               
               
        Tak, jako při akupresuře a jiných, východních, léčitelských technikách, i zde hledá lékař na těle pacienta, který nic netušíc do ordinace vstoupil, body, kde jsou nervy co nejblíže povrchu těla. Léčitel je však hledá, aby člověku pomohl a tím se liší od doktorů. Ti tyto body hledají proto, aby vám na ně mohli hrát, neboť vědí, že právě zde vám způsobí největší bolest. Vždy, když doktor nějaké takové místečko najde, je spokojený a pustí do něj celou dávku pulsů.         
               
               
               
               
               
               
       
 
Kovové čepy kořenových nástaveb zubů se chvějí ve svých základech a plomby v panickém děsu, zaskočeny nenadálou hrůzou vystřelují z úst jak obávané, ruské kaťuše. 
       
                 
                 
               
                Poliklinika        
        se zubní ambulancí          
                 
        Nelze se divit, že v minulosti pacienti z ordinace dost často utíkali.         
       
 
       
                 
        V poslední době se to prý už ale neděje.        
                 
                 
        O pokusech lékařů na lidech, které, patrně podle názvu svého zaměstnání, označili jako "léčení", jsem již psal a to jak tyto jejich experimenty s neúprosnou pravidelností končí už taky víte. Že se to neděje v současnosti poprvé, lze vytušit, neboť touhu něco objevit a zapsat se do historie, posouvající vědu o kousek dál, mají všichni doktoři a na někom své nápady a intuice prostě vyzkoušet musí.         
               
               
               
               
               
        Tedy skoro všichni. Snad až na obvoďáky, kteří si už pro zbytek svého života vystačí s teploměrem a lžičkou do krku s "řekněte Á" a se svoji ctižádostí skejsli na předepisování Nasivinu, Stoptussinu, Paralenu a Pleumolysinu, kde po uvážlivém vyhodnocení předloženého problému odborně rozhodnou, zda lépe pomohou tablety, či drops. V minulosti ještě dobře zvládali Opodeldok, jenž všichni známe ze Švejka.         
               
               
               
               
               
               
       
 
Mají k dispozici širokou škálu možností, pohybující se svým rozsahem někde mezi dámskými kalhotkami na jeden týden (Monday, Tuesday ... ) a těmi mými, s nimiž ovšem při svém úsporném způsobu života vystačím mnohem déle (leden, únor ... ). Pokud něco z tohoto bohatého spektra léků, nezabere a tělo se v podstatě samo nedá dohromady (jak všichni víme, léčené za týden a neléčené za 7 dní), tak ještě znají a mohou z běloskvoucího, studovaného rukávu vytáhnout červené eso širokopásmových antibiotik.         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Socha Asklépia v Kroměříži        
        Jako nejúčinnější se však ukazuje poslat dotyčného někam jinam, nejlépe co nejdál ode dveří své ordinace. Je to nejen úkon, který je možné vyúčtovat zdravotní pojišťovně, ale zároveň přenáší i zodpovědnost za předpokládaný, smutný konec pacienta na někoho jiného.        
               
               
               
               
        Pojďme si na chvilku odběhnout, podívat se kousek zpět do historie.        
               
                 
       
Třeba na takového Galvaniho, profesora anatomie a fyziologie na staroslavné bolognské univerzitě. Jeho pokusy s žabími stehýnky máte jistě ze školy všichni ještě založeny ve své paměti a tak ji jen trochu opráším.
V roce 1773 se začal Galvani zabývat studiem žab. Při pokusech s pitvanými žábami si všiml, že žabí stehýnka, položená na plechové podložce, sebou při dotyku kovového nože na nerv samovolně škubají. 
       
               
               
               
               
               
               
               
        Luigi Galvani        
        (9.9.1737 - 4.12.1798)        
        Říká se, že za vším je třeba hledat ženu. Dočetl jsem se, že prý ani tento případ není výjimkou, neboť za Galvaniho objevem se údajně skrývá jeho žena Lucia. Této nenápadné zmínky jsem se svým detektivním čichem, spojeným s intuicí šestého smyslu zachytil a ve své touze po hlubším poznání nekompromisně za věcí vyrazil. Jako ohař, kterého už nic z chycené stopy neodvede. Při každém snažení tolik potřebné štěstí mi bylo nakloněno a má píle, odhodlání a houževnatost nakonec po zásluze došly své odměny. V charitativní aukci Aukra s výtěžkem věnovaným na poslance s končícím mandátem, kteří si za celé své volební období nestačili nakrást ani na pitomou vilu na okraji Prahy, se mi podařilo získat Luciin menstruační deník. Nikdy bych si nepomyslel, že takový poklad může ještě pobíhat někde po světě. Bylo to navíc neobyčejně výhodně, za vyvolávací cenu, neboť nikdo z přítomných kupujících si jeho nevyčíslitelnou hodnotu vůbec neuvědomil. Díky němu mohu nyní naprosto přesně stanovit, kdy a proč právě v tento den k tomuto zcela zásadnímu objevu došlo.        
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
                 
        Zde je je několik klíčovývých částí Luciina deníku :        
                 
                   
        6.11.1780            
                   
        Mám krámy. Luigi je nasranej. Na univerzitě je totiž profesorem fyziologie a gynekologie a chtěl se prý se mnou připravovat na zítřejší důležitou přednášku o svalových kontrakcích. Kvůli mně nemůže. I mne to mrzí. Jak ráda bych mu ve všem pomáhala a v jeho zajímavé a tolik prospěšné práci podpořila.

Mezi studenty je manžel velice oblíben a na jeho strhujících přednáškách, vycházejících ze skutečného života, je posluchárna vždy nabita k prasknutí. Chodit k němu na zkoušku je radost, protože všem dává pěkné známky. 
       
               
               
               
               
               
               
               
               
     
 
       
               
               
               
               
               
               
               
        Luigi říká, že k jeho pokusům jsou nejvhodnější mladé žabky. Často, když za nimi vyráží až někam k sousedním obcím a toulá se kdesi u rybníku, trpělivě hledajíc objekty svého budoucího výzkumu, odkud se obvykle vracívá až nad ránem, musím být doma sama. Bývá mi tu smutno.         
               
               
               
               
             
         
       
                 
                 
                 
                 
          O princezně žabce        
                   
          Když byl Luigi u vody        
          spatřil malou žabičku        
          ihned poznal princeznu        
          dal jí proto hubičku        
                   
          Byla to však velká chyba        
          dneska už to Luigi ví        
          zablýsklo se zahřmělo        
          teď tam kváká spolu s ní        
             
                   
        Nakonec Luigi zalezl do svého kumbálu pokračovat zas v těch svých pitomých pokusech s žábama. Jediné, na co jsou dobrý, je to, že se občas nějaká ta žába dostane do kuchyně a já pak nemusím jít nakupovat a z jeho preparátů připravím chutnou večeři.         
               
               
               
               
       
 
         
                 
                 
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                 
        Právě jsem chtěla začít dělat pizzu, když tu najednou manžel vyběhl jak pominutej z pracovny ven a tvrdil mi, že když se skalpelem jen zcela zlehka dotkl obnaženého nervu, žabí noha, ležící na pitevním stole, se prý sama pohla, aniž by byla jakkoliv propojena s jakýmsi Guerickovým přístrojem. Samozřejmě jsem mu na to řekla: "To víš, že ano, miláčku. A už pomalu konči, víš že není zdravé večeřet moc pozdě. Miluji tě a už se těším, až se zas s tebou budu připravovat na tvou přednášku".

Líbám tě můj deníčku.
       
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
                 
        Z deníčku, který jsem tak výhodně získal v aukční síni, jsem měl velikou radost. Ovšem jen do té doby, než jsem síň opustil. Před ní mi začalo zvolna docházet, proč byl zájem ostatních  kupujících o tento skvost, oproti mně, poněkud menší. Hned vedle síně měl svůj stánek s knihama maličký Vietnamec a v něm, kromě dalších unikátů, nešlo přehlédnout hromadu úplně stejných deníčků, k nerozeznání s tím, jaký jsem si za mnohonásobně vyšší cenu v síni vydražil já. Za jeden mu stačilo jen dvasééét a jestli já si brát víc, tak být veliká slevá. V zima, když být všechna papers out off, pod košile tobše chšejé a tak prý mi neumrzl.         
               
               
               
               
               
               
               
               
     
 
  Když jsem se koukl dovnitř, bylo v tomto deníčku vše naprosto stejně, jako v tom mém. Všechno, až na datum. Zde bylo uvedeno 26.1.1781. Proč, to se mi nepodařilo zjistit. A Lucie, která zemřela v roce 1790, devět roků před svým manželem, se už taky asi nezeptám...        
                 
                 
                 
                 
                 
                 
       
Ve svých pokusech Galvani pokračoval a zjistil, že se žabí noha stahuje při dotyku bimetalového vodiče z mědi a zinku. 
       
               
               
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
             
        Galvaniho nejznámější pokus zde rozhodně nezmiňuji náhodně, ale proto, abych tu ozřejmil důležité souvislosti. Co vlastně z pohledu mého vyšetření tento Galvaniho pokus říká : Vložením napětí na nerv, v důsledku čehož projde nervem proud, dojde ke zkrácení na nerv napojeného svalu.

Uvědomíme-li si spojitost Galvaniho pokusu s tím, co se mnou dělají doktoři nyní, můžeme bez nějakého pokrucování doložených faktů konstatovat, že 
       
               
               
               
               
               
               
        před více jak 300 roky Galvani položil základy k mému vyšetření na EMG.        
        Výsledky svého dlouholetého zkoumání shrnul Galvani v roce 1791 v pojednání Traktát o elektrických silách při pohybu svalů. V této práci dospěl Galvani k názoru, že zvířecí preparát je zdrojem tzv. živočišné elektřiny, která má stejné vlastnosti a stejnou podstatu jako elektřina uměle vytvořená.        
               
               
               
               
        V předchozí části jsem se lékařů zastal s tím, že v době, kdy se neválčí, jsou zapotřebí k regulaci počtu obyvatel. Na příkladu Galvaniho vidíme, že jsou užiteční nejen tím. Je docela paradoxní, že k objevu elektrického proudu – síly, která tak změnila svět – došlo jen náhodou, u jeho počátku stál laik a navíc si své pozorování vysvětlil zcela mylně. À propos, kdy že to vlastně vzniklo přísloví :  "Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí" ?        
               
               
               
               
               
               
        Jejda, teď jsem tomu asi zas dal! Vždyť mne léčí ve fakultní nemocnici! Ještě aby tam tak můj doktůrek nakonec i učil! To by mi nejspíš, až si tohle přečte, dávky léků ještě jednou zdvojnásobil a to už bych asi opravdu nepřežil.        
               
               
               
       
A zde je Galvaniho synoveček a největší zastánce. Taky učitel. Zlí jazykové tvrdí, že učitel není povolání, ale diagnoza. Já bych si ovšem ale něco takového nikdy říci nedovolil. Jako profesor fyziky na Boloňské univerzitě nemohl předstírat, že snad někoho léčí. A také to ani nezkoušel a s přetvářkou se naprosto nezdržoval. Ten se však už s žabími stehýnky nespokojil. Z jeho pokusů na popravených lidech jde děs. Přesto je to svým způsobem vlastně mírnější, než to, co moji poznáníchtiví doktoři dělají dnes na mně. Ty zvolna chladnoucí mrtvoly, na rozdíl ode mne, totiž o tom (snad) už neví.        
               
               
               
               
               
               
        Giovanni Aldini        
        (1762 - 1834)        
                 
                 
                 
                 
        Nejprve si přečteme pár úryvků z popisu pokusů Aldiniho a pak se vrátíme zpět do naší ordinace elektromyografie.         
               
               
        "Aldini, poté, co uřízl hlavu psa, dělá proud silné baterie procházet tím: pouhý kontakt odjistí opravdu hrozné křeče. Čelisti se otevřou, zuby štěbetají, oči se hrnou do jejich zásuvek; a jestliže důvod nezastavil roznícenou představivost, jeden by téměř věřil, že zvíře trpí a živý znovu".         
               
               
               
               
        "velmi statná série experimentů byla vyrobena profesorem Aldini který ukazovat významnou a nadřazenou sílu galvanismu za nějakým jiným povzbuzujícím prostředkem v přírodě. V měsíce ledna a únor trvají, on měl odvahu aplikovat to u Bologny ke skupinám různých zločinců, kteří zemřeli smrtí na tom místě a prostředky k hromadě on rozrušil zbývající životní síly v nejúžasnějším způsobu. Tento podnět produkoval nejhroznější zkroucení a grimasy pohyby svalů hlavy a tvář; a hodina a čtvrtina po smrti, rameno jednoho z těl bylo povýšeno osm sune se od stolu na kterém to bylo podporováno, a toto dokonce když značná váha byla umístěna v ruce."        
               
               
               
               
               
               
               
               
               
       
       
               
               
               
               
               
               
               
               
        Oční víčka        
        Protože jsem se k doktorům dostal vlastně s důvodu padajících, očních víček,  koukneme se ještě, co o očních víčkách, ve spojitosti s Aldiniho pokusy, psal tehdejší bulvární tisk :

"Když tato komunikace byla založena, já jsem sledoval silná zkracování ve svalech tváře, který byl zkroucen v tak nepravidelný způsob že oni vystavili vzhled nejhroznějších grimas. Akce oka-víka byla mimořádně stávkující, ačkoli méně rozumný v lidské hlavě než v tom vola."

"čelist začala chvět se, sousední svaly byly hrozně zkroucené, a levé oko vlastně se otevřel." 
       
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
        Je čas vrátit se z historie do současnosti, abychom se podívali, co se od dob Galvaniho za těch 300 roků, změnilo. Podle mne základní princip fungování svalů zůstal zachován, ale významně se posunuly technologie. Z pohledu mého vyšetření mám na mysli zejména práci s elektrickou energií.        
               
               
               
               
        Z předchozího výkladu už víš, co elektřina dělá s mrtvolama a se zvířaty. No a co si myslíš, že asi tak mohla dělat se mnou?         
               
               
        No, nebudu tě dlouho napínat a přiznávám, že naprosto totéž, co s žabím stehýnkem.        
               
     
 
       
          Tohle vlevo je sice ještě Galvaniho žabí stehýnko,
ale stejně jsem vypadal při vyšetření na elektromyografu i já
       
                 
         
 I já jsem se pod sérií výbojů kroutil úplně stejně, jak se tu popisuje a když mé tělo, jako jakási lidská výbojka, začínalo krásně svítit a zvolna se odpařovat, podobné polární záři, již jsem se neudržel a vyklouzlo mi: „Tohle vás snad naučil Mengele…“. Jak rád bych svá prostořeká slova vzal v tu samou chvíli zpět, ale tak, jako vítr, či ptáka vylétlého z hnízda, slova, která jsou jednou venku, zpět už nevrátíš. 
       
                 
                 
                 
                 
       
 
       
                 
                 
                 
                   
        Fotografie mého vyšetření
na EMG zaznamenána
na infracitlivé desce
         
                 
                 
        Sestra se mlčky podívala na doktora a přitiskla elektrodu ještě silněji na mé tělo. Lékař přikývl, otočil jakýsi knoflík do polohy MAX a zpod přivřených víček se mi zazdálo, že se malininko, škodolibě ušklíbl. Netušil jsem, že zatímco jsem dosavadní vyšetření pokládal za nejkrutější, fyzické týrání, užíval jsem si do této chvíle jen jakési rehabilitační elektroléčby, za níž lázenští hosté musí vysolit stále víc a víc, protože energie neustále zdražují ....         
               
               
               
               
               
               
       
 
         
        Starší typ EMG
používaný v USA
         
                 
                   
                   
                   
                   
                   
                   
                   
       
 
         
          Doktor stiskl velké, červené tlačítko ….
  v tu chvíli metro potemnělo
      a tramvajový provoz v Praze se zastavil ...
       
                 
                 
       
Ze spárů katanů mne vyrvalo milosrdné bezvědomí
z něhož jsem se probral až v hospodě,
kde mi právě personál poskytoval první pomoc.
Soucitná servírka mi něžně obkládala popáleniny kůže
                              a obětavý výčepák dával transfuzi.  
       
               
               
               
               
               
                 
                 
        Na rozdíl od lékařů, kteří na to, jak co nejefektivněji trápit člověka, mnoho let studovali, jsou to velice citliví a ohleduplní lidé.         
               
               
       
Domů jsem se domotal před půlnocí.
       
               
                 
                 
                             Hadi na silnici        
                 
                 
     
 
         
                 
                 
                 
                 
                 
        Na tomto oddělení se sejdou výsledky všech vyšetření. Na jejich podkladě lékař rozhodne o přítomnosti choroby a dalším postupu.        
               
        Na chodbě čekárny jsem byl sám a myslel si, že to tak zůstane, protože nemoc je poměrně vzácná. Nestalo se tak. Po chvíli přišli mladí manželé. Kdo z nich je doprovod a kdo pacient bylo vidět na první pohled.         
               
               
               
       
Žena měla velý výstřih, v němž nešlo přehlédnout obrovskou jizvu, která se táhla odshora a ještě pokračovala až kdovíkam pod šaty. Hned jsem si řekl - tak tady někde pod tou jizvou asi v minulosti byl
       
               
               
               
                 
                 
                 
       
         
                 
                 
                 
                 
                                                                         Plnírna krevních konzerv        
       
 
Pohled na jizvu, která vypadala, že pochází od nasraného samuraje, kterému manželka nedala, mne nikterak nepovzbudil a uvědomoval jsem si, že operativní odstranění brzlíku se asi nejspíš laparoskopicky neprovádí. Spíše bych usuzoval na to, že člověka na cirkulárce rozpůlí, vyndají z něj přebytečný orgán a pak zase sešijí. Všechna žebra se do těla zpět nevrací, protože, jak víme z bible, slouží k výrobě žen.         
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Před operací brzlíku        
          Nakonec jsem to, jako čerstvý adept na její chorobu, jakýsi myastenik-začátečník, nevydržel a s paní se dal do hovoru. Mé odhady potvrdila a býval bych se toho dozvěděl i víc, ale byl jsem pozván do ordinace.        
       
       
               
               
     
 
       
             
             
             
             
             
             
             
        Doktor měl výsledky z ostatních vyšetření již prostudované a při pohledu na jeho spokojený výraz mi bylo okamžitě jasné, že "jsem jeho člověk". Chvíli mlčel a jeho zkoumavý zrak, který na mně upřeně spočinul, odhadoval, jak hodně pravdy unesu. Možná si mne otipoval jako relativně neinfarktového, neútočného jedince, neboť se rozhodl, že nebude zbytečně chodit kolem horké kaše:        
               
               
               
               
               
       
 
         
                 
                 
        Hlava se mi zatočila a v tu ránu jsem viděl před sebou tuto krátkou větičku, vytisknutou velikými písmeny, červeně a konečně i dvojmo. Pak bylo chvilku ticho…        
               
               
               
        Balada o acetylcholinovém receptoru        
               
                 
          Doktorovi slza kane        
          sedněte si milý pane        
          z vyšetření bych si tipl        
          že jste celkem slušnej krypl        
                   
         
Jste prožranej nemocí
       
          je těžké vám pomoci        
          stále mrcha ve vás hlodá        
        a do vašich svalů bodá        
       
 
         
          Bílé krvinky vám škodí        
          ničí i to co se hodí        
        Vidíte ji,
jak blbě čumí !?
zde je nutná chemie        
        jinak vás to zabije        
                   
          Jakmile to doktor řekl        
          samozřejmě jsem se lekl        
          pak se mne však zmocnil hněv        
          že mám takhle blbou krev        
                   
        Doktor mi sdělil, že mé problémy s viděním nejsou oční vada, ale jsou to projevy vážné choroby, spojené s narušením imunitního systému.         
               
               
                 
        Svatba s Myastenií        
               
                 
        Takže zas v manželském chomoutu? Podivná, prapodivná svatba! V mysli mi vyvstala paralela na slova známé básně: "Cos to za nevěstu vybral jsi sobě?". Já však nebyl ten, kdo vybíral. Nezaslechl jsem tu slůvko o prstýnkách ani o polibku. A také se mne nikdo neptal: "Berete si zde přítomnou Myastenii Gravis dobrovolně?".         
               
               
               
               
       
Družičky žádné, svatebčané žádní. Svědek je tu jenom jeden a ten současně zastává úlohu zapisovatele. Sestřička. Přesto je tento sňatek platný a jako legitimní je zapsán do lékařských matrik. Nikdo jej již odtud nevygumuje, nikdo list nevytrhne, nikdo jej už nezruší. Za maximum, kterého jsem dnes dosáhl, pokládám to, že si každý ponecháme své jméno. Hostina se dnes žádná nekoná. Opravdu podivná svatba!         
               
               
               
               
               
               
               
               
        Obřad skončil a na věži kostela, zvyklého za mnoho let, co už tu stojí, na uzavírání různých etap lidských životů, zní právě zvon, stvrzující další, zakončenou událost. Bim, bam. Vesele, smutně. Vesele, smutně. Ne, ten zvon není na kostelní věži. Bije někde uvnitř mne. Hlasitěji, než hučící Niagarské vodopády. Pro ten hukot, který se šíleným duněním rozrezonoval v celé mé třeštící hlavě, vlastně neslyším ani nevnímám z toho, co je kolem mne, vůbec nic. A cestou od oltáře, odkud si rozpačitě odvádím svou usmívající se Myastenii, mi jak výstřel obrovitého zvonu, ulitéto ze všech roztavených děl všech předchozích válek, stále znějí v uších poslední slova našeho oddávajícího doktora :  "Dokud vás smrt nerozdělí".         
               
               
               
               
               
               
               
               
               
         
       
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
                 
        Ač jsem slova doktora slyšel a snad jim i rozumněl, přesto je mé myšlení odmítá. Má mysl se jim podvědomě, avšak o to zarputileji brání.         
               
               
        Doktor si spokojeně zamnul ruce, že má další ovečku do svého stáda a vyplnil mi legitimaci člena Českého klubu kryplů. Tu mám nosit u sebe, aby pocestný, který mne někde najde ležet, věděl, že volat bílou sanitku s majáčkem je plýtvání penězi státní kasy, určenými na rauty poslanců a že pro můj převoz bohatě postačí ta nejloudavější, tmavá sanitka.         
               
               
               
               
               
     
 
         
                 
                 
                 
                Myastenická krize     Zavolej …        
       
 
         
                 
                 
          Moje, ještě novotou svítící legitimace,
je v typickém, myastenickém provedení.
       
                 
                 
                 
                 
                 
       
Pro možnost posouzení výsledků léčby si ještě pořídil pár mých fotografií, které mi hned ukázal na monitoru počítače. Při pohledu na ně jsem musel uznat, že pokud mi tam nepodstrčil fotku Quasimoda, zvoníka od Matky Boží, má asi pravdu. A takhle nějak zase člověk s dvojitým viděním možná vidí jeho : 
       
               
               
               
               
                 
                 
                 
                 
                 
                 
       
Od lékaře se mi dostalo doporučení, že si mám koupit jeho knížku, kde jsou všechny nejdůležitější informace o mé chorobě. Je to ta knížka, co si ji v čekárně stejně postižená žena žmoulala v ruce. Ze stavu odřené knížky s otřepanými, ohnutými rohy bylo zřetelně vidět, že se opravdu pro ní stala knihou modlitební. No a pokud jde o mne, myslím, že se zase jedna prodá  ... nemusí pršet, stačí když kape.
       
               
               
               
               
               
               
                 
                 
                 
                 
                 
     
 
         
                 
                 
                 
                 
                 
       
Nakonec mi doktor předepsal léky "které zkusíme". Jsou ale nějaké divné, vůbec se na ně nesmí pít alkohol. 
       
               
               
                 
                 
                 
       
Je to s nimi stejné, jako například s hnojníkem inkoustovým. Smotlacha píše, že je to houba jedlá, ale nesmí se zapíjet alkoholem, resp. ještě několik hodin po jídle se nesmí alkohol požít - v tom případě ta její jedlost neplatí a kdoví, co to pak s vámi udělá. 
       
               
               
               
               
       
         
                 
        Hnojník inkoustový        
                 
                 
                 
        Takže je taková houba, podle mne, na dvě věci. Dosud jsem taky nepotkal ani jednoho houbaře, který by si hrdě, navrch košíku, položil na ozdobný mech, namísto oblikátního hříbku, či křemeňáka - hnojník. A co mi předepsal doktor? V podstatě taky nějakej hnojník. A když už se to spolu nesnese, tak si pak člověk položí otázku, co si vybrat. Co byste si vybrali vy? Pivo, anebo hnojník?         
               
               
               
               
               
         To naše zdravotnictví je nejspíš "sto let za opicema". Každý ví, že veselý člověk s optimisticky naladěným myšlením a pohledem na svět, překonává zranění a nemoci mnohem snáz, než nějaký bručoun, který stále jen myslí na svoji nemoc, na práci, či na jiný hovadiny.         
               
               
               
               
        No viděli jste někde v hospodě veselého třeba řidiče, který si tam hodinu žužlá svoji zvětralou kofolu? Já tedy ne. A tu kofolu si objednal, ač na ní neměl vůbec chuť, jenom proto, že kamarádi si taky něco objednali, tak aby tam jen tak pitomně na ně nečumněl, případně, aby v tý prázdný ruce něco držel, když se už druhý den odnaučuje kouřit a nemůže v ní držet cigaretu a má už z toho nervy nadranc. Nic radostného, či pro ostatní u stolu budujícího a povzbudivého z něj nevypadne. Užírá se, závidí ostatním, říká si, jak se ti kreténi opilci mohou smát takovým blbostem a je ve svém nitru v podstatě velice nešťastný.         
               
               
               
               
               
               
               
               
          Takový člověk je na tom hůř, než trosečník na pustém ostrově, protože ten má aspoň naprostou jistotu, že ta všechna voda kolem něj se opravdu pít nedá. Náš řidič ale dobře ví, že snad úplně všechno jiné je mnohem lepší, než ta šílená žbrunda, vyrobená nejspíš v čištičce odpadních vod neratovické Spolany, kterou do sebe, proti své vůli, násilím lije. Ta je použitelná maximálně tak na uvolnění zarezlého spoje, když základní technologické postupy selžou.         
                 
       
       
               
               
               
               
               
                 
                 
        Veškerá tato flustrace je živná půda pro všeliké nemoci. Na takového člověka nemoc skočí jako na prvního. Ale my opilci, my se radujeme stále. A ze všeho. Třeba i z toho, jak jsme se zas hezky dostali domů a vůbec nic nás cestou nezajelo. Proč bychom se měli zbytečně šťourat v malichenostech, jako kdy jsme domů došli, kudy že jsme šli a kde a s kým jsme to vlastně včera (anebo to bylo dnes?) byli.         
               
               
               
               
               
         
       
                 
                 
                 
                 
        Podle mne by zdravotnictví mělo být postaveno na úplně jiných základech, než je. Především na vytváření dobré nálady. Podívejte se třeba na mé bílé krvinky. Jsou na tom úplně stejně, jako ten střízlivej řidič. Mají, stejně jako on, jen pitomou náladu a vztek na všechno svoje okolí a tak se nemůžeme divit tomu, že kam je krevní řečiště zanese, tam pak sto let tráva neroste. Takovým by se mělo vyhradit nějaké teritorium, aby si škodili jen lokálně navzájem. Něco podobného bych ovšem udělal i s politiky - třeba je vyvézt na nějaký ostrov, či pro ně zřídit fajnovou, luxusní rezervaci, aby se jim nesnížila životní úroveň (i dotovaná by se velice brzy zaplatila). Věřím tomu, že by se nerozkrádaný stát nakonec přirozenou, samočistící schopností, stejnou, jako mají řeky, z úpadku časem, postupně vyhrabal.        
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
          Ty mé krvinky mi připadají, jak bojovné Amazonky, či družky neuspokojené Vlasty z dívčí války, které zavrhly muže a pak se najednou strašně moc divily, že nemaj dobrou náladu. Negativní dopad tohoto, již na první pohled debilního rozhodnutí, namířeného sebemrskačsky proti vlastnímu organizmu, byl navíc umocněn tím, že v té době ještě neexistovaly krámy, kde by si mohly koupit nějakou, sice nic moc, ale přeci jen náhradu.         
       
       
               
               
               
               
               
        Pozor Amazonky        
                 
                 
        Kdyby si ty moje krvinky dokázaly udělat radost a trochu si ucucly něčeho dobrého, přestaly by se pak trápit malichernostmi, jako, že je třeba v těle něco, co by tam být nemuselo, či nemělo, nebyly by jako ten Škrhola a dokázaly by se pak přes tyto celkem nepodstatné, banální věci snáze přenést. Zlepšila by se jim nálada, přešly by je blbý myšlenky a ujetý nápady škodit vlastnímu tělu a třeba by se s nimi dalo i docela vyjít. Není vyloučeno, že když by si někdy lízly trošíčku víc, bylo by možno z mého těla zaslechnout i tichý zpěv. A až by se vyřádily, tak by usnuly zdravým, opileckým spánkem a neměly by čas dělat všeliké neplechy a alotria. Ráno by veselé a odpočaté radostně vyskočily vstříc prosluněnému dni a ani trochu by jim nevadilo, že zase spaly obuté. Jo, takhle bych já léčil!         
               
               
               
               
               
               
               
               
               
               
         
       
                 
                 
                 
                 
        Jenomže, jak to člověk má utáhnout, udržovat stále bílé krvinky veselé? Ano, zde vidím veliký, volný prostor pro stát a jeho ozdravné programy, granty Evropské unie, avšak především pro zdravotní pojišťovny. Předepisování chlastu by nejen bylo k pacientům mnohem šetrnější, ale v úhrnu by to přišlo pojišťovnu nakonec i laciněji.